Aneb kdo uteče ten vyhraje, polovtipník.
Výstup na Cisársku hoľu mám spojený s oslavami Letního slunovratu, proto jsem se velmi těšila, že se na hoľu podívám ještě podruhé a to za krásného letního dne, navíc v očekávání aztéckých obřadních tanců v podání aztéckého šamana Temoka.
Cesta pod hoľu i výstup samotný probíhal v dobré kolektivní náladě, povzbuzené občerstvenim u místních, od kterých jsme pokračovali k závěrečnému vrcholovému výstupu. Celá skupina se trochu rozvolnila, a tak někteří už byli nahoře na hoře, někteří právě přicházeli na místo oslav a někteří byli ještě kus cesty pod nimi. Já šla ve střední skupině a tak jsem se nestačila divit po příchodu nahoru, proč Tom s Andrejem sedí na stromě a koukají na nás – vypadali trochu vyplašeně, ale byli dost daleko, tak nám nemohli nic říct. Pohled na ně byl však veselý – asi se chtěli porozhlédnout po krajině.
No ušli jsem ještě pár metrů a odkryl se nám výhled na palouk, kde hořívají obřadní vatry a k našemu rozmrzení jsem zjistili, že plošina je obsazená stádečkem strakatých krav – no nic, třeba odejdou a budeme moci zůstat na „našem“ místě.
V tom jsem ovšem zaregistrovali, že jedno zvíře vydává podivné zvuky a že se otočilo na nás a nespouští z nás oči. Ano, byl to veliký býk, jediný ochránce stáda. Ojoj! „Vraj je dobrý, iba sa tak vyhráža“ povídá jeden z nás. „No a vraj ho aj tak pôjdu zahnať“ povídá druhý. „A možno odídu sami a my tu môžme zostať“ říká Kvetomila, která se očividně nechtěla vzdát oblíbeného místa.
Nechtělo se mi věrit, že Toma s Andrejem zahnal na strom právě tento býk, ale za chvíli už jsme se rozhlíželi i my po blízkém okolí, jestli se pro nás taky nějaký vhodný strom nenajde, nebo alespoň nějaký strom, nemusí být vhodný, hlavně, když nás ukryje.
Býk se totiž vůbec netvářil, že by jen tak „vyhrážal“ – a že by chtěl odejít, to už vůbec né – právě naopak – přicházel stále blíž a blíž a zvuky co vydával nezněli jako: „Ahoj, kde se tu berete? No pojďte dál, místa je tu dost…“
Poznámky typu „Však gazda vravel, že máme ostať stáť a on odíde“ už nikdo nebral vážně.
Pak přišla spásná myšlenka – Hlavně zůstat ve skupině a odebrat se na samotný vrchol hory, do kopce se mu za námi určitě nebude chtít a navíc ho uklidní, že jsme vyklidili pole a on vyhrál.
Pomohlo to – pomalu jsme odešli a on se uklidnil.
Ne na dlouho! Na vyvíšenině nad paloukem jsme si uvědomili, že někteří jdou ještě za námi a ti právě přicházeli k onomu býčímu ringu. Bránomíra začala volat na svojí 8letou dceru, aby hlavně zůstala s ostatními a sundala si tu červenou čapku – jenže ta ji na tu dálku nerozuměla, takže se poplašila a bezhlavě se rozběhla přímo k býkovi. Vstaly nám vlasy na hlavě a zesinalá matka vrčela něco v tom smyslu
„Jestli po ní půjde, tak bude mít co dělat se mnou!“ Děvče však bylo rychlejší a hlavně asi menší, tak proběhlo okolo býka v uctivém oblouku, aniž by nějak zareagoval.
Když se dcera s matkou šťastně obejmuly, zjistili jsme, že se na scénu dostalvila další osoba – ta byla větší a pomalejší a asi si vzala k srdci ponaučení gazdy – zůstat stát a čekat, až býk odejde.
I z dálky to vypadalo dost hrozivě – co se asi honilo hlavou jí, to si těžko představit. Já bych tam nestála ani minutu a brala bych nohy na ramena – ona stála pár metrů od býka a asi 5 minut na něj upřeněhleděla a my zase na ně dva.
Býk se stála přibližoval, ke zvukům přidal i výhružné hrabání kopytem do země, funěl jak lokomotiva a se skloňenou hlavou až k zemi vypadal jak při toreádorských zápasech. Nechtěl vůbec pochopit, že my jen procházíme. To už jsme nevydrželi a začali jí hlasitě povzbuzovat k okamžitému vyklizení pole a obloukovitému ústupu. A když Temok zahlaholil něco v tom smyslu „A hlavně žádný oční kontakt“ už jsme nevydrželi a začli se smát. To už nevydržela ani ona, asi přestala věřit gazdovi, obrátila se na patě a rychle se vzdálila. Uf.
Ostatní zbytek skupiny, co to pozoroval ještě spoza této plošiny, už nabral obloukem veliký odstup, takže nepozorovaně všichni prošli okolo.
Už jsme si říkali – je konec představení, jenže, kdo se to vyloupl ze zákruty cesty? Úplně vzadu šel malý sedmiletý Lesomil – ojojoj – to zase začala jeho mamka Květomila zuřivě gestikulovat a volat, aby odvrátila jejich případné střetnutí.
Býk totiž už stál přímo na cestě a výhružně koukal po nás. Naštěstí do kopce se mu opravdu nechtělo a už jsme byli aj tak dost daleko.
No pro Lesomila se vrátil Tomáš, který zatím s Andrejem slezli ze stromu a přidali se k ostatním, a odvedl ho v dostatečné vzdálenosti až k nám.
Teď už jsme byli opravdu všichni, adrenalin z nás pomalu vyprchával, už jsme se tomu jen smáli a šli dál nahoru, kde jsme se měli učit aztécké tance.
Když jsem se ale podívala zpátky, viděla jsem, jak právě přijíždí gazda na malotraktoku zahnat býka – tak jsem byla zvědavá, jak to dopadne – chvíli jsem si tam počkala. Malotraktor se marně snažil býka kamkoliv zahnat – býk tu byl pánem a tak nakonec zahnal na ústup gazdu i s celý plecháčem. Há.
Příběh končí tím, že jsem se ještě Toma ptala, co dělali na tom stromě, jestli se chtěli pokochat krásným výhledem. On mi vyprávěl, že přišli na hoľu, chtěli na nás počkat, jenže je vyhmátnul býk a tak po tom, co jim začal předvádět, vylezli na masivní přístřešek, který jsme tam najaře stavěli pro slunovratové oslavy. 
Jenže býkovi to asi nestačilo a tak je začal setřepávat z konstrukce dolů – tím, že se otíral svým mohutným tělem o kůly zapuštěné hluboko do země. Když se přístřešek ceký kýval a začaly povolovat střešní překlady a několik jich vyrval i s hřebíky – chalani nevydrěli, seskočili dolů a vyšplhali rychle na břízu opodál. Tam už seděli v bezpečí až do našeho příchodu.
Takže jsme se na vlastích kožích přesvědčili, že při setkání s bujakem – býkem je lépe řídit se pořekadlem: „Kdo uteče, ten vyhraje“. Ještě, že se tento býk zdál dost pomalý. Jak pomalí jsou ti ostatní, to ať vyskouší zase někdo jiný.
Ladomíra, svědectví z 3.9.2011
Zdroj: Ved.sk
